ľudový dom Vernacular house

Vítáme Vás v Spišském Podhradí. Stojíte před budovou, která nese jednoduché, ale hluboce významné jméno – Ľudový dom. Před vámi se tyčí stavba, která na první pohled nemůže nadchnout šlechtickou fasádou ani bohatstvím ornamentiky, jak to známe z církevních nebo šlechtických rezidencí v okolí. Je to budova upřímná, funkční, zakotvená ve uličníku, která vyžaduje od pozorovatele míru trpělivosti a chuť dívat se hlouběji, za povrch kamene a omítky. Všimněte si její masivnosti, způsobu, jakým se objemově zapojuje do řady domů na tomto historickém náměstí. Je to architektura, která nehovoří jazykem reprezentace, ale jazykem komunity, práce a odhodlání.

Když se rozhlédnete, uvidíte, že nejste v izolovaném muzeu. Okolo Vás pulzuje život městečka, které stálo v stínu Spišského hradu stoletími. Právě tato blízkost hradu, ta dominantní skalní hmotnost, která se zohledňuje z každé ulice, formovala i osud této budovy. Spišské Podhradie bylo v minulosti svobodným královským městem, místem řemeslníků, kupců a farmářů, místem, kde se setkávali německý, slovenský i maďarský svět. A právě v tomto rozmanitém, někdy napjatém prostředí rodila se potřeba prostory, který by patřil lidem – obyčejným lidem, nikoli šlechtě ani kleru.

Pojďme se vrátit v čase, i když přesné data a jména architektů, kteří tuto budovu navrhli a postavili, pro nás zůstávají neznámá. Archivy mlčí, písemná svědectví chybí, a tak musíme číst z kontextu éry. Fenomén ľudových domov je neodmyslitelně spojen s dobou slovenského národního obrození a později s meziválečným rozkvětem slovenské asociativní činnosti. V Uhrách druhé poloviny devatenáctého století, v době nejvíce intenzivní maďarizace, se stavba vlastních domů stala aktem politického odporu. Nešlo jen o kámen a maltu, šlo o symbol. Každý takový dům byl prohlášením: „Zde jsme my, zde mluvíme svým jazykem, zde písně zpíváme, zde čítáme noviny.“

V Spišském Podhradí, kde byla silná německá obec – Zipser Sachsen – a kde maďarská státní správa tlačila na asimilaci, bylo postavení ľudového domu hrdlem. Byl to kolektivní úspěch. Peníze se sbíraly gros po groši, z příspěvků řemeslníků, rolníků, učitelů, farníků. Často se stavělo v náhradní práci, tehdy, když ruce nebyly obsazeny ve dílně ani na poli. Proto, když se dnes dotknete hrubé omítky priečelie, pamatujte: není to jenom omítka. Je to zosilněná vůle generací, které chtěly mít svůj strop nad hlavou, kde nemusely prosit o povolení mluvit po slovensky.

Pojďme se posunout blíže k vstupu. Vníměte si portál. I když neznáme jeho původní tvar – zda byl ze dřeva, kamene, či měl nějaké řezy – víme, co za ním leželo. Vnitřnost ľudového domu vždy byla uspořádána podle stejné, prokázané schémy. V centru stál velký sál. To bylo srdce celé budovy. Zde se konaly valné shromáždění, zde se hrály amatérské hry, kde si městští synové a dcery přelévali do rolí z Tájovského, Hviezdoslava nebo místních textů. Zde zněl sborový zpěv, zde se tancovalo na balech, které byly jedinou legitimní zábavou pro mládež. Zde se ale i hlasovalo o budoucnosti obce, organizovaly se stávky, zakládaly spotřební a půjčovny.

Podívejte se nahoru, k oknům prvního patra. Zvykle zde byla knihovna a čítárna. Představte si tichou atmosféru, ve které se lomily stránky novin „Slovenské pohľady“, „Národná obroda“ nebo později „Gardista“ a „Slovák“. Zde se učili číst ti, kteří školám nedostali dostatek, zde se formovala vědomost a národní vědomí. Často zde měla sídlo i Matica slovenská, nebo její místní sdružení, Sokol, Orol, Cirkvianska mládež. Tyto organizace byly krevními žilami slovenské identity. Ľudový dom byl jejich srdcem, jejich kvartýrem, jejich domovem.

Když se nyní otočíte a pohladíte se po náměstí, uvidíte kostel, radnici, buržoazní domy s arkádami. Ľudový dóm do tohoto zboru patří jako rovnocenný partner. Není to palác, ale je to palác lidu. V éře prvého Československa, když se stavba ľudových domov stala masovým javom – stovky jejich vstaly po celém Slovensku – získala tato budova novou kvalitu. Stala se centrem kulturní a společenské modernity. Sem přišli řečníci z Bratislavy, divadelní oddělení z Prahy, hudebníci. Pro městečko v stínu hradu bylo to okno do světa, potvrzení, že není jen periferií, ale aktivním tvůrcem kultury.

A tu se dostáváme k záhadě, kterou tato budova v sobě uzavírá. Jelikož neznáme jména architektů, neznáme ani jména těch, kteří položili základní kámen. Nevíme, kdo byl prvním předsedou společnosti, která dům postavila. Nevíme, která herečka hrála první premiéru na této scéně, která kniha byla první v knihovně. Tyto jména ztratil čas, ztratily je nepevné paměti, ztratily je bratři, kteří nebyli zapsáni do oficiálních kronik, ale přenášeli se ústně, od otce na syna, od matky na dceru. Právě tato anonymita je největší osudem tohoto místa. Zde nechválíme génia, zde